Bohorovnost lékařů.

Lékařská bohorovnost – důvody vzniku.

Trošku mě zajímalo,proč se někteří čeští doktoři chovají s prominutím jak hovada,zvláště proto,že když přijedeme jen kousek za hranice,chování tamních lékařů je zcela jiné.V čem to může tedy být?Odpověď na to mi dala taktéž kniha Pošetilosti a omyly v medicíně od dvou vyhlášených lékařů.Lékaři musí denně udělat mnoho rozhodnutí,založených na nedostatečných informacích a nevědomosti.Omyly jsou nevyhnutelné a některé mají velmi vážné důsledky.Protože následky medicínského omylu mohou mít dramatické konce,je tu silná tendence je popírat,dobrý doktor chyby nedělá.Ukázalo se,že tento postoj je dán nevědeckou podstatou medicíny.Ve vědě jsou chyby nevyhnutelné,protože věda spočívá na dohadu a hypotéze,pokusu a omylu.Medicína však spočívá na autoritářské tradici,pravda má masku autority.Od autority se očekává,že nebude bloudit,a pokud se to stane,chyba se utajuje,aby se status autority nepoškodil.Ovlivňuje to náš výchovný systém,založený na akumulaci vědomostí a jejich vyvrhování při zkouškách.Studenti jsou trestáni za chyby.Proto skrývají nevědomost,místo aby se k ní přiznaly.Klima lékařské fakulty a nemocniční přípravy činí emocionální následky pochybení téměř nesnesitelnými.Protože není dovoleno se k věci obrátit čelem upadají do neurotických reakcí na svoje pocity úzkosti a viny.Není divu,že jsou lékaři obviňováni z komplexu bohorovnosti,není divu,že brání své úsudky,není divu,když dojde k nejhoršímu,svalují vinu na pacienta,nebo předchozího lékaře,že křičí na sestry,když udělají chybu.Není divu,že je mezi nimi tolik alkoholiků,narkomanů a sebevražd.Ovšem lékařské povolání si zvolili sami,nikdo je do toho nenutil.Takoví lidé se doktory stát nikdy neměli.

Do vzniku republiky představoval vrchol vzdělanosti v cislajtánské pospolitosti ten, který toho nejvíce během studia přečetl a to byl jednoznačně katolický farář. Po vzniku republiky v roce 1918 se na klérus začalo nahlížet s despektem, dostávali často hanlivé přezdívky, například černoprdelníci, a vyvstala nutnost si vytvořit jiný ideál vzdělanosti. Podle již zažitého mustru, že nejvzdělanější je ten, kdo toho nejvíce nastudoval z knih, hledala česká ateizovaná společnost nový ideál vzdělanosti a našla ho v lékařích. Ti si na úctu vykazovanou obyvatelstvem rychle zvykli a vytvořili jakousi šlechtickou hierarchii sekundář - primář - docent - profesor místo v ČSR zakázaných baron - hrabě - kníže - vévoda, která si z valné části vsugerovala, podporována v tom uctívajícími davy, že je prakticky neomylná.

To má své negativní konsekvence pro zdraví českého obyvatelstva i dnes. První, co český lékař zjišťuje, když k němu přijdete a je zřejmé, že není první lékař zabývající se vaší diagnózou, je, kdože vás předtím léčil. Když zjistí, že to byl někdo, kdo stojí v lékařsko-šlechtické hierarchii stejně vysoko nebo výše než on, odmítne vás léčit s výmluvou, že nebude kolegovi nebo váženému panu profesoru zasahovat do jeho způsobu léčby. Tyto zábrany jsou natolik silné, že jsem byl svědkem odmítnutí léčby kvůli předchozí terapii jedním profesorem v Mnichově. Zcela jinak je tomu např. v Německu. I zde se lékař zeptá pacienta na předchozí léčbu, aby zvěděl, co již absolvoval, ale léčí vás sám, předchozí léčebné postupy profesora neprofesora sem nebo tam. Svěřili jste se do jeho rukou a tedy vykonává svou profesi.

Bohorovnost českých lékařů škodí pacientům i jinak - neptají se v naprosté většině pacientů na to, co si přeje a nepřeje, nic mu nevysvětlí a léčí je podle svého, výhradně vlastního rozhodnutí. To je velmi zavrženíhodné. Mimo Česko si lékař udělá čas a pacientovi podrobně vysvětlí, co mu je, jaké jsou možnosti jeho léčby a rizika jednotlivých postupů a nechá ho vybrat. Nebo také upustit od léčení. Obzvláště kontrastní je to v zacházení českých lékařů při začínajícím diabetu mellitu II. typu nevyžadujícím ještě inzulín, při stařecké cukrovce, které vyvolává dojem, že se nejedná o pacienty, nýbrž nesvéprávné häftlinky z koncentračního tábora.

Dokud se v ČR nezničí lékařsko-šlechtická hierarchie a lékaři se neodkáží do mezí obvyklých na Západě, bude české zdravotnictví fungovat mizerně. Jenže, jak toho docílit, když obyvatelstvo, nemajíc jiné idoly než lékaře, je v petrifikování současného stavu utvrzuje?