Respekt studu ve zdravotnictví.
Respekt studu ve zdravotnictví.
Tato úvaha navazuje na dřívější dokument s názvem „Respekt studu pacienta všeobecně ve zdravotnictví, v gynekologii, urologii, proktologii
a pod. zejména“,
Je mnoho věcí, které se člověku v životě již nabídly a dále nabízejí k promyšlení. Předmětný problém tedy není jediný. Je to však záležitost, která až příliš komplikovala a komplikuje lidem život. Proto není důvod k tomu aby se o ní přestalo přemýšlet. Takovým problémům není radno dopřávat klid. Vytrvale a trvale. Vždyť jde o lidi, o to jak s člověkem budou doktoři jednat a zacházet Další otázky a další pohledy na problém, které se jeví jako potřebný doplněk k tomu, co již bylo ve shora zmíněném dřívějším dokumentu řečeno, je touto úvahou doplněno.
Někdy v 70. létech min. stol. vycházel časopis Mladý svět. Časopis měl v každém čísle diskusní stránku pro čtenáře. V jednom z čísel se v této diskusi některý ze čtenářů kriticky zmínil o výroku nějakého doktora nebo studenta medicíny, že: „Když se to tak vezme je žena jenom lidská samice“. Ukazuje to, že právě tento výrok dokonale vyjadřuje pohled dnešního (jako tehdejšího) doktora na hodnotu života lidské bytosti (posuzováno podle jejich skutků). Čtenář nijak neskrýval své pohoršení. Nebylo těžké toto jeho rozhořčení pochopit a do jisté míry i sdílet. Ale vede to k uvědomění, jak mnoho žen, tím, že svůj stud znásilňují se vlastně zbavuje jedné ze základních hodnot svého lidství a shora zmíněnému výroku medika tak dává za pravdu. Nemalý vliv na jejich rozhodování má to, že tím nevybočují ze „stáda“, z davu. Nějaký projev osobní individuality v jejich argumentaci není znát. A ta jejich „argumentace“ je zjevně „opsána“ od „argumentace“ doktorské propagandy, která je projevem snahy udržet veřejnost v nevědomosti, neinformovanosti.. Jsou uváděny stále dokola ta stejná otřepaná a prokazatelně nepravdivá tvrzení, že doktor má k pacientovi (blíže neobjasněný) neosobní přístup, že žádný doktor ze zásady nikdy zbytečně neosahává, či neprohlíží člověka na nejintimnějších místech, a že pacientův stud je ze své podstaty falešný. Kdyby to nebylo k pláči, pak by to bylo i k smíchu. Stud je ryze lidská schopnost a je to dar, který má významnou funkci a smysl. Lze pochybovat, že někdo může nabídnout příklad studu nějakého jiného živočicha. Stud je v neposlední řadě také regulativ fungující jako zábrana proti nepatřičnému chování člověka. Určitě nejen, ale především v oblasti intimity. Je také faktorem lidské důstojnosti a proto si zasluhuje velice pozorného a šetrného zacházení..
V prvním (shora zmíněném) dokumentu bylo řečeno, že doktoři rádi označují svoje povolání jako umění, a že jedním z kritérií, která umění charakterizují je jeho estetický charakter, obsah, či rozměr. Speciálně v medicíně je tento fenomén určován v první řadě respektem studu a má na pacienta, na rozdíl od plácání o falešném studu apod. uklidňující vliv. Zkusme z tohoto hlediska pohledět na praktiky doktorů, co se týká zacházení s pacientem a zejména v takových oborech, které jsou lokalizovány do intimních míst lidského těla. Není snad gynekologické „vyšetřování“ z technického a estetického i etického hlediska obdobou úkonu hospodáře, který ohledává, osahává - vyšetřuje slepici (tedy samici), zda má či nemá v kloace vejce. A buďme v tom upřímní. Je to příklad ukazující, jak se doktoři chtějí a umějí (tedy spíš nechtějí) zamýšlet nad aspekty své činnosti. S humorem bývá žena z podstaty svého pohlaví označována jako slepice. K problému ženství (ženské otázky), je však zapotřebí přistupovat s vážností. Jeho zlehčování neprospívá dobré věci. M.J. Husovi se připisuje výrok, že společnost klesne tak hluboko, jak ji nechá klesnout žena. Poslední stav a vývoj společnosti z hlediska tohoto problému ukazuje, že právě proto nelze formování společnosti ponechat pouze ženám. Správné a dobré celkové fungování společnosti je v zájmu každého člověka bez rozdílu pohlaví.
Je evidentní, že styl doktorské činnosti se zakládá na přísloví, že účel světí prostředky. Nejenže lidstvo už dávno ví, že toto přísloví nemá absolutní platnost, ale je nutno v tom smyslu vzít na vědomí, že humánní nebo humanistické účely světí jenom humánní či humanistické prostředky.
Pokud jde o strnulost zdravotnického aparátu, je možno jako příklad uvést z poslední doby dva problémy. Zrušení obvodní příslušnosti pacienta k doktorovi (obvodní systém) a přítomnost otců u porodu. V prvním případě vedli doktoři zuřivý boj o to, aby obvodní systém, který znemožňuje volbu doktora pacientem zůstal zachovaný. Život ale byl rozumnější a tento antihumánní systém byl po dlouhých tahanicích a obstrukcích z řad doktorů přece jen zrušen. V případě druhém to zpočátku vypadalo jako v prvním případě, ale když zde začal rozum vítězit a odpůrci této možnosti přec jen museli ustoupit, tak si vymohli aspoň to, že to bylo prohlášeno za tzv. „nadstandard“ a v duchu výroku, „když tatíci a maminy chcete aby u porodu byli oba rodiče, tak si to tučně zaplatíte. Prostě aspoň se vám pomstíme. Ptejme se jakým právem? Což původcem života není lidský pár? Jakým právem má být otec odstaven od události zrození svého potomka? On se snad někde toulal nebo zahálel, když se zakládal ten nový život? Kde ten chlap byl, když bylo dítě počato? A snad nemá se otec rovným dílem podílet na dalším růstu a výchově svého potomka? Tak jaký nadstandard?. Tyto příklady ukazují, že doktoři nejsou ti, kteří by pozitivně ovlivňovali (chtěli ovlivnit) vývoj humanity či humánnosti ve své profesi. A na tuto skutečnost by měla být zaměřena pozornost veřejnosti v neposlední řadě. Uvedené příklady názorně ukazují, že jsou to doktoři, kteří se udýchaně plazí s vyplazeným jazykem za společenským vývojem pozitivních humanistických změn. Ba naopak, že takové změny snad nikdy nejsou v doktorských představách vítány. Ale někdy jsou přec jen iniciátoři pokroku. Tady můžeme jako příklad vidět jejich angažovanost v potratové politice. Dalším příkladem může být jejich arogantní a bezohledná iniciativa v boji za splnění svých platových vizí (akce „děkujeme odcházíme“). Je to ale pozitivní humánní pokrok?
Antický lékař Hippokrates žil v 5. století př.Kr.. Jeho známá přísaha vydržela, byla respektována až do započetí komunistické vlády (dva a půl tisíce let), kdy byla nahrazena tzv. Doktorskou sponzí, v níž adept lékařství např. slibuje Československé socialistické republice a jejímu lidu: především to, že si bude vědom poslání vědy pro socialistickou společnost… Ostatní fráze jsou zde tak všeobecně formulovány, že se doktor vlastně nezavazuje k ničemu, protože vše je ponecháno na jeho subjektivním názoru, či výkladu který, jak známo, je příliš pružný. Novější sponze je pak pouze obměněna tím, že je z ní vymazána jen ta socialistická fráze. V Hippokratově přísaze můžeme naproti tomu číst:: Způsob svého života zasvětím podle svých sil a svědomí prospěchu nemocných a budu je chránit před každou úhonou a bezprávím. Ani prosbami se nedám pohnout k podání smrtícího léku, ani sám nedám k tomu nikdy podnět.. Stejně tak neposkytnu žádné ženě prostředek k vyhnání plodu… Jak vidno není divu, že Hippokratova přísaha se v naší společnosti, kde doktoři sami jsou pachateli bezpráví (a dalších z Hippokratova výčtu neřestí) na pacientech, leckomu nehodí do krámu (prý zastarala). Poukazy pacientů na žalostný stav etiky v jejich oboru jsou jimi bagatelizovány, ironizovány a ignorovány. Mělo by být tedy obnovení respektu Hippokratovy přísahy, úsilí o její renesanci, věcí všech vzdělaných, poctivých, čestných, úhrnem slušných lidí. Dnes snad takoví lidé už nežijí? Nebo je jich tak málo?
Miroslav Staněk
Śíření je volné (nepodléhá žádným omezením) a doporučené.
.
EEO – Edice etické osvěty.